Squatting. Komu vyhovuje chátrající Milada?

14. prosince 2015 v 2:29 | T.P.


Po přestěhování se do Prahy, které proběhlo před necelým půlrokem, jsem si oblíbil a začal často navštěvovat Kliniku. V důsledku toho jsem se začal více zajímat i o squatting jako takový a získal k němu jisté sympatie a hlavně pochopení některých (většiny) důvodů, proč lidé okolo Kliniky a jejich předchůdci z Cibulky, Milady, Ladronky atd. jednali tak, jak jednali.
K nedávno sdílené fotce na mém facebooku, která poukazovala na to, že v Evropě máme 4,1 milionu lidí bez domova a vedle toho 11 miliónů prázdných domů, jsem napsal tento kratší text:
---------------------
Nejsem squatter, ale co kdyby se na chvíli na tuhle činnost začalo koukat jako na řešení, místo problému? Díky televizi Nova a podobnejm médiím má v česku squatting špatnou pověst, squatteři jsou automaticky nemakačenka a feťáci, v horším případě protisystémoví teroristi.

Realita je taková, že za tím co dělaj je mnohdy daleko víc práce, než si kdekdo umí představit.
Miliony obyvatelných domů v evropě jsou prázdný a mimálně tisíce z nich se staly obětí něčí lhostejnosti, v horším případě vypočítavosti, kdy místo starání se o nemovitost, k čemuž majitele vlastnictví zavazuje, se dům neustále přeprodává pochybným společnostem, případně se čeká na to, až spadne úplně a vlastník tak bude moct odprodat často lukrativní stavební pozemky v centrech měst...

Co by znamenala pro společnost legalizace squattingu? Chaos, kdy každý by chtěl být squatter a nikdo už pak nestál o placený pronájmy? Dost možná, já si to nemyslím. Jak zmiňuju vejš, za životem ve squattu je daleko víc práce a odříkání, než si lidi připouští... Málokdo by doopravdy vyměnil pohodlí pronájmu s každodenní teplou sprchou, topením a gaučem za (minimálně zpočátku) studenej vybydlenej barák, častokrát bez funkčních rozvodů elektřiny, vody a s topením maximálně v kamnech, kterej by ještě k tomu musel před samotným nastěhováním se pravděpodobně několik dní uklízet a provést spoustu dílčích oprav, aby se v něm dalo alespoň nějak žít. Tudíž extrémní nárůst squatterů podle mě nehrozí, bydlení bez placení nájmu je draze vykoupeno veškerou ztrátou pohodlí... Přesto věřím, že je tu dostatek lidí, kteří by tuhle možnost ocenili, jenže tu není a díky démonizování squattingu, nejspíš ještě dlouho nebude...

Nestojí to alespoň za zamyšlení?

-----------------------
Nejsou to žádný velký myšlenky, jen narychlo sepsaný kecy, který ale tak nějak vystihujou moje pocity. To jest, že bychom se jako společnost měli zbavit předsudků a pokusit se squatterům taky chvíli naslouchat, a přemýšlet racionálně (skutečně racionálně, ne tím, co za racionální myšlení považuje většina společnosti svázaná svojí připosraností a konvencema).

Jako (pasivního, ale přesto) podporovatele squattingu mě samozřejmě přitahují místa, kde se český porevoluční squatting formoval nejvíc, ze všeho nejvíc legendární vila Milada v Tróji - možná proto, že zprávy o jejím násilném vyklizení v roce 2009 jsem poměrně výrazně zaznamenal i já, jako šestnáctiletý floutek bez politického názoru, kterému byly různé formy revoluce vždy sympatické, ovšem na squattery měl jako většinová společnost dost pokřivený pohled (byť snad ne nijak vyhraněně negativně-pokřivený), díky nulové osobní zkušenosti a mediální masáži.

Skok.
Nacházíme se v roce 2015. Milada je šest let po vyklizení opuštěná, chátrá a ačkoliv nejsem statik nebo architekt, řekl bych, že se i pomalu rozpadá. Obcházím okolo ní a je mi z toho smutno. Je to nádhernej barák, kterej by mě zaujal i bez své squattové minulosti, kolem kterýho jako by se vznášela zvláštní aura výjimečnosti a zároveň smutek, z toho jak skončil, a z lepších zítřků v nedohlednu. Střecha je děravá, lépe řečeno, střecha neexistuje. Hádejte kvůli komu? Kvůli bezpečnostní agentuře, která při vyklízení všechny tašky z Milady shodila!!! Přesvěčte se sami, na videu


Nějakou dobu, jak jsem odpozoroval z fotek, zřejmě pak na Miladě fungovaly místo střešní krytiny alespoň provizorní plachty. Ty jsou teď roztrhané a opravit je, už se nikdo nenamáhá. Bojím se domyslet, jak moc musí být vila podmáčená...

Okna jsou zazděná nebo rozbitá, případně kombinace obojího. Možnost dostat se dovnitř je prakticky nulová, pokud nevlastníte nějaké horolezecké vybavení nebo hasičský žebřík a nepokusíte se o to právě přes děravou střechu, což je jediná možnost, která mě napadá. Nejsem si ale jistý, jestli bych současný stav interiéru vidět chtěl... musí být neobývatelný.

Nedlouho po vyklizení vnitřní prostory squattu představoval rádoby ironickým tónem jako něco odporného tehdejší starosta P8, viz. video:


Přehlédneme-li pro tentokrát ubohý formát videa samotného, místo kýženého efektu které mělo přinést, což bylo nejspíš znechucení, spíš funguje jako ukázka toho, že v době obývání squattery byl vnitřek vily zabydlen a využíván. Je třeba zdůraznit, že toto video vzniklo po zásahu bezpečnostní agentury, která uvnitř ničila vše co jí přišlo pod ruku a vybavení domu vyhazovala z oken!!!

Je na místě si znovu položit otázku, komu vyklizení Milady prospělo? Vile samotné ROZHODNĚ ne, je v žalostném stavu, a někomu jinému? Nebylo lepší, když byla zabydlená a kromě funkce ubytovací, pro kterou jsou tu domy v první řadě, plnila taky roli kulturního centra, než když je pustá a prázdná? A kdo zničil Miladu víc? 11 let jí obývající a o ní se starající kolektiv squatterů, nebo jeden zásah bezpečnostní agentury a následná lhostejnost k její opuštěnosti a tristnímu stavu ze strany všech státních orgánů?
Vila a okolní pozemky měla zdarma připadnout Karlově univerzitě, a ačkoli si nejsem jistý, myslím, že kvůli nějakému formálnímu nedostatku se tak dodnes nestalo a o objekt už v současné době nejeví zájem prakticky nikdo.

Rád bych se mýlil, ale za této situace směřuje Milada poměrně jasně spíše než k opětovnému ožití, ke svému stržení...



 

Hipsteři potřebují zastání

11. listopadu 2015 v 20:30 | T.P.
Když jsem začal být kvůli momentálně asi 3 měsíce neholeným vousům a počínající zábavě v nošení vytahaných svetrů nazýván (jakkoliv mě toto pojmenování nevadí a neuráží) hipsterem, přišel čas na napůl vážné a napůl z legrace (ve skutečnosti tak 80:20 pro legraci) myšlenou úvahu nad úlohou hipsterů ve společnosti, v níž nešlo dojít k jinému závěru, než že lidé takto označovaní to nemají vůbec jednoduché.

Být hipsterem, ať už dobrovolně nebo ne, je dnes obecně vnímáno jako něco negativního, vypózovaného, poháněného touhou se za každou cenu odlišit a tak dál. Nenamáhal jsem se hledat nějakou obecnou definici hipsterů, částečně proto, abych nezničil svůj nezasvěcený pohled, který je jádrem této úvahy (možná tak učiním po dopsání), nicméně přijde mi, že bohatě stačí mít určitou vizáž, do které dneska spadá půlka mladý Prahy, nebo být viděn na Krymské, dělat fotky jistého typu na instagram nebo chodit na koncerty alternativních kapel a již to může stačit k tomu, abyste byl nenávratně onálepkován.

V době mojí puberty, cca. 8-10 let zpátky, byl hodně populární a taktéž hodně vysmívaný styl zvaný EMO. Někteří možná pamatují,... S emaři se pohrdalo jako s málokterou jinou subkulturou. Málokdo věděl, že emo není jenom o tom zmalovat se a hned po tom začít myslet na sebevraždu, že má například přímou spojitost s hudbou atd., většinou stačilo jako emař vypadat a obět třídní/školní/pouliční/internetové šikany byla jasná. Podobná situace, byť možná s ne tak masivně nenávistnou antikampaní a ne takovým dopadem na mladší vrstvy obyvatelstva (emo bývalo populární i mezi dětmi, průměrnému hipsterovi bývá, řekněme, kolem dvaceti), se nyní opakuje, ač je stejně nesmyslná.

Většina posměváčků má podle mě problém s tím, že by tak ráda vypadala taky, ale mají takový mindrák, aby náhodou nespadli do nějaké škatulky, že se sami bojí byť jen trochu pozměnit svůj šatník. Jejich problém však v žádném případě není dostačující omluvou pro to, aby mladí, často velmi inteligentní lidé museli z jejich úst snášet všemožné uštěpačné poznámky a narážky - třeba jen kvůli "hipstersky" vypadajícímu svetru.

Celospolečenský tlak na hipstery je zkrátka enormní a nadále neúnosný. K nechutným útokům se ještě ke všemu začínají uchylovat některé (pseudo)celebrity, ačkoli právě ony bývaly nebo mnohdy ještě jsou objektem zájmu hipsterů samotných, jako konkrétně zpěvačka Nikola Mucha se svojí novou písní nazvanou "Heil Hipster"... Spojovat hipsterství s hajlováním je jednoduše nechutné, zvlášť když si uvědomíme (informace mám z dobrých zdrojů zpěvačce blízkých), že jí NEVADÍ, když nespláchneš či nedáš důle prkýnko, dokonce ani když jí v noci načůráš do šuplíku - ovšem s hipstery, s těmi má evidentní problém! Proč asi - snaha svézt se na nyní tolik populárnímu výsměchu této nevinné menšině je evidentní, stejně tak nepochybuji o tom, že až bude tato dosud oficiálně nevydaná píseň nahraná ve studiové kvalitně, okamžitě se stane hitem, jako podobné, populisticky laděné, nenávistné fláky.

Hipsteři zkrátka potřebují naše zastání. Pokud budete svědkem nějakého nesmyslného brutálního útoku na nevinného, bezbranného člověka, označeného touto nálepkou, s pomocí ani na vteřinu neváhejte. Nikdy nevíte, kdy kvůli chvíli neholení se nebo o pár velikostí většímu svetru někdo napadne Vás!

Radost z věcí všedního dne je povznášející

3. května 2015 v 3:57 | T.P.
Musí být. Ačkoliv to podle nadpisu tohohle textu bude působit, že onen povznášející pocit dobře znám, není tomu tak - alespoň ne moc často. Chci se tomu ale naučit, nejlíp teď hned, i když vím že u někoho zvyklýho nad vším přemejšlet třikrát tolik, než kolik je ve skutečnosti potřeba, jako jsem já, to nebude úplně nekomplikovanej přerod (nic se nemění hůř, než způsob vlastního uvažování, o čemž jsem se v nedávný minulosti několikrát přesvěčil, ale teď si dávám přece jenom trochu větší šance na úpěch, protože se nehodlám nutit do věcí, který nemám rád, jako předtím, jen bych rád trochu zjednodušil svoje uvažování - a když se nad tím vlasně zamyslím od podstaty, už jen tím že píšu tenhle text ten boj vlastně prohrávám, neboť to není nic jinýho než jeden dlouhej nesmyslnej myšlenkovej pochod - ale aspoň si ulevím, žejoo :)) ).

Každopádně momentálně jsem skálopevně přesvědčenej o tom, že schopnost radovat se z maličkostí všedního dne a nepřemýšlet zbytečně komplikovaně je jeden z mála, možná jedinej zaručenej způsob, jak bejt šťastnej. Třeba si za půl roku budu myslet přesnej opak, vlastně je to i docela pravděpodobný, vzhledem k tomu že svoje názory a speciálně životní filozofii měním docela často, hehe - ale kdo nikdy nepřehodnocuje svoje názory, ten je buď blbec, člověk neschopnej sebereflexe a nebo génius, kterej se se správnejma myšlenkama už narodil. Já nejspíš nejsem ani jeden případ, i když minimálně u těch prvních dvou by se našlo určitě pár lidí, kteří mají opačnej názor... Génius je v pohodě, za toho jsem byl poprvé a naposled označen... ehm, sám sebou. No každopádně, můžu změnit názor jako třeba v případě oněch lidí, který baví se každej víkend stejně opít a do dalšího víkendu o tom všem okolo nadšeně vyprávět, o kterejch sem se před nějakou dobou na tomhle nesmyslným blogu pokusil napsat nějakej nesmyslnej text, a nazval jsem je prázdnými... Někdo by řekl, že jsem změnil názor, protože teď chlastám úplně stejně, jako ti který jsem za to tolik kritizoval... haha, ne, vážně to není tím :-D ani jsem si najednou nezačal myslet, že je to nějaká bezva zábava, za sebe to pořád beru do jistý míry jako jedno malý velký zoufalství, ale dneska už bych to těm lidem nechtěl nijak brát, ani jakýmkoliv způsobem soudit to, která zábava je prázdná a která je hrozně smysluplná a bezvadná (jasně, v naprostý většině případů ta moje zábava byla ta skvělá a zábava ostatních ta pokleslá, tak už to u tvrdohlavejch egoistickej týpků, za kterýho se z části považuju, bejvá..) a už vůbec s nimi nepohrdám, jako v tom textu, ke kterýmu se tu teď vracím (radši si ho znova ani číst nebudu, nečtu po sobě radši víc než dvakrát nic, protože mi většina z toho co napíšu hned na druhej den přijde totálně pitomá... vy to taky radši nečtěte, v zájmu svýho zdraví, i když, dneska to třeba ještě vyzní vtipně, snažil sem se bejt striktní, hahaha). Ono vůbec, pohrdat kýmkoliv, není zravý a dobrý a tak. Tenhle text obsahuje a ještě asi obsahovat bude hodně myšlenek, z nichž většinu doporučuju rychle vypustit z hlavy, pokud tam nechcete mít bordel jako já, ale tuhle považuju za fakt důležitou. Asi to na konci zvýraznim, nebo podtrhnu nebo tak něco. Ale zase sem se nechal únýst svojí hlavou někam úplně jinam od toho, o čem sem dneska chtěl psát (takhle je to pořád - myšlenka střídá myšlenku a během pěti minut přemejšlím nad 10 různejma tématama, přičemž ani z jedný takový myšlenky nevzejde nic hodnotnýho - dřív sem to přikládal vlastní fantazii, nebo snad genialitě, když sem byl hodně sebevědomej, jakože místy i jo, ačkoliv s velkou sebeironií, hehe, dneska to beru jako hnusnou přítěž - přemejšlet komplikovaně je na hovno.), takže zpátky k tomu.

(a to jsem si ještě uvědomil, že mi asi nějakým zvráceným způsobem dělá dobře psát o sobě. Hnus, co? Musím bejt hrozně nesympatickej, s podobnejma lidma bych se vůbec nechtěl bavit, alespoň pokud bych přečetl něco podobně schizofrenního, jako tu právě plodím.. aspoň že ta sebereflexe mi nechybí, že! Jo a těch milion závorek v textu bude asi taky dost směšnejch, ještě k tomu když je používám nesprávně a nacpu mezi ně víc textu, než mimo - prostě si nemůžu pomoct, je to berlička pro moje vedlejší myšlenkový pochody, který hodně často vytlačujou ty který jsem si naplánoval jako hlavní, například to co mělo být nosným tématem textu. )

No, takže co sem to chtěl říct. Vždycky jsem tak nějak pohrdal lidma, který žijou v nějakým svým stereotypu, kterej je pro ně asi pohodlnej, vyhovuje jim a necejtí žádnou potřebu z něj někam vybočit (je mi nepříjemný přiznat si, že jsem někým pohrdal, protože je to fakt hnusná věc, jak píšu vejš, každopádně od toho je tam ten minulej čas, už nepohrdám, aspoň se snažím, proto píšu tohle). Bral jsem je za nešťastníky, nebo za jednodušší, jenom proto že jsem nedokázal pochopit, jak můžou být v tomhle spokojení... 20 let vstávat každej den ve stejnou dobu, chodit do stejný práce, bavit se o stejnejch věcech? Vždyť to je přece nesnesitelný, život je přece o daleko hlubších smyslech, no ne? Jo, moje myšlenky ne až tak dávno zpátky. Nakonec jsem si musel položit jednoduchou, ale o to důležitější otázku, která mi nastavila nekompromisní zrcadlo - jaktože teda nejsou ty věčně nasraní a nespokojení oni, v těch svých strašně nudných a stereotypních životech, ale já?

Vlastně jsem teď psal nejspíš o lidech z práce, z fabriky (obě moje dosavadní zaměstnání = fabriky)... Skončil jsem úplně stejně jako oni, ale přemejšlel jsem o nich jako o někom jiným, jako o ztracenejch existencích s tím, že pro mě je to asi jen nějaká nepovedená etapa a zářná budoucnoust plná toho, co bude doopravdickým štěstím, čeká někde za kopcem... Ne. Jedinej rozdíl je v tom, že oni si dokázali přiznat, že ta práce je součást jejich života, přijmout to a žít s tím v nějakým souladu, ne v tom, jak je to na hovno a v jaký žumpě jsem to skončil, ale samozřejmě ale dočasně, žejo, protože lepší zítřky čekaj zrovna na mě. Narozdíl ode mě si nepřikrášlujou reaklitu nějakejma nesmyslnejma představama o tom co přijde skvělýho, až odtud JEDNOU teda vypadnou. Ani si to přikrášlovat nemusej - nejsou totiž věčně na všechno a na všechny nasraný, jako já. Radujou se z maličkostí. Z toho že právě začíná pauza a oni si můžou popovídat o tom, jak si včera vypleli záhonek, co si uvařili k večeři nebo kde a s kým se opili. Nejsou to primitivní témata k debatě, jak bych to dřív asi zaškatulkoval, jsou to ty nejdůležitější věci na světě - protože jim dělají radost, stejně jako to, když se s nimi můžou podělit s ostatníma. Skvělý maličkosti, naprosto rutinní, drobnosti z každodenního života. Radost!

Touha bejt za každou cenu ve všem výjimečnej, něčím speciální nebo tak něco, která mě bezesporu provází a za jejímž naplněním se neúspěšně dokola honím, s sebou nese taky věčnou nespokojenost sám se sebou. A bejt nespokojenej sám se sebou je samozřejmě neskutečně svazující, znamená to nemít nikdy něco jako vnitřní klid, kterej prostě ke štěstí potřebuješ. Něco výjimečnýho se povede normálnímu člověku párkrát za život, nebo třeba taky nikdy. Bejt zbytek svejch dní nějakým způsobem ne-úplně-spokojenej, jenom proto, že rutinní záležitosti všedního dne považuju za něco míň hodnotnýho, je sakra škoda, ne?

Vždycky sem se taky snažil nacpat toho do sebe co nejvíc, ve smyslu, že se snažím mít totální přehled tom co se děje na BMX scéně, v politice, v novinařině, poslouchat spoustu nový muziky, sledovat sport v širokým záběru a tak dál, jenže výsledek toho všeho je zase jenom přesycená hlava, vnitřní neklid a věčná nervozita z toho, že nevím všechno, nejsem zrovna v něčem nejchytřejší nebo tak. Pak najednou zjistíš, že na BMXu si zajezdíš stejně skvěle, i když si zrovna neviděl všechny nový videa, co ten den vyšly a neznáš všechny ridery, politickej názor a přehled můžeš mít i bez toho, abys každej den sledoval 10 zpravodajskejch servů, který stejně z 90% vytvořej jenom nedůležitou omáčku a o všem opravdu podstatným (a takových zpráv z politiky v pravdě moc není) se dozvíš i bez nich, muzika bude pořád stejně skvělá, i když ti ujde, že jeden z tvých oblíbených interpretů vydal novou desku a zejtra bude koncertovat v Paříži a život nebude o nic horší, když náhodou nebudeš vědět, kdo dělá šéfredaktora Reflexu. Když si uvědomíš všechno tohle, cejtíš se trochu jako blbec a trochu provinile - vůči sobě, že se něčím takovým zatěžuješ... méně je někdy více.

Ještě jeden příklad, na kterým bych tohle svoje "postižení" chtěl ilustrovat a kterej mě napadnul, je třeba když někdo blízkej něco slaví... V takový chvíli se za každou cenu snažím bejt až křečovitě originální, protože jinak trpím pocitem, že onen dárek nebyl dost dobrej, zapamatovatelnej a blablabla... Ale proč? Když má třeba dotyčnej člověk rád čokoládu a já o tom vím, není důvod proč bych měl považovat takovej dárek za něco horšího než úchvatnou monumentální sochu vytvořenou vlastníma rukama z bahna shromážděného v lesní říčce za svitu úplňku, která mojí osobě přijde jako úplně nejúžasnější nejoriginálnější dárek pod sluncem (ta socha má bejt příklad něčeho takovýho, křečovitě originálního, ne, zatím jsem žádnou takovou nikoho neobdaroval), přitom "blbá" čokoláda může udělat radost úplně stejně. A já nebudu horší člověk, když se zrovna nezapíšu do dějin. Jde o to udělat radost někomu jinýmu, ne sám sobě pohladit ego, jak jsem to neskutečně božsky jedinečnej obdarovatel, tak jako určitě nikdo přede mnou - oddělit tyhle dvě věci od sebe se mi asi moc dobře nedařilo.

Všechno co jsem chtěl říct je to, že teď už si myslím, že přijít domů a povídat si o tom, jak bylo v práci, jaký je počasí nebo co budeme vařit je skvělý a není na tom nic kýčovitýho, hnusně stereotypního nebo nudnýho. Celý je to o tom si přiznat, že přemýšlet jednodušeji je vlastně fajn, že nemusím ani nemůžu vědět všechno, a že život není o těch výjimečnejch zážitcích, kterejch je vždycky jenom pár, ale právě o těch radostech všedního dne, pakliže je teda jako radosti vnímat chceme. A já už chci.

Dopsáno v 3:57 ráno - omluvte chyby nebo případnou nečtivost, i když ta nebude dána časem... Padám únavou, ale hlava jela pořád dál, takže je přede mnou ještě moooc práce :-)))

Mimochodem, za dobu psaní tohohle textu jsem stihl asi 3x nervózně obejít byt a taky si udělat selfíčko. Úchylný (ne to selfíčko, ale ta samotná záliba v tom pořizování podobnejch fotek). Ale zase je osvobozující se k něčemu takovýmu takhle hezky veřejně doznat. Myslím taky, že mám nikdy neobjevenou poruchu soustředění...
 


Slavní vegetariáni ve světě hudby

16. ledna 2015 v 19:45 | T.P.
Dnes bych chtěl trochu navázat na svůj listopadový článek "Vegetariáni ve světě BMX" a podívat se na další známé osobnosti, které se rozhodly žít bez krutosti, tedy jako vegetariáni nebo vegani - tentokráte zabrousíme do řad muzikantů.

Původně jsem chtěl vypíchnout jenom tři jména, jako jsem to udělal u BMX-riderů, ovšem při bližším prozkoumání hudební scény zjistíme, že známých jmen, kteří jsou vegetariáni/vegani je zde tolik, že by byla škoda jich nezmínit víc. Pokusím se u každého vypsat důvody, které v minulosti uváděli jako příčinu tohoto rozhodnutí - možná byste to do některých neřekli :-)

Jiří Schelinger


Hned na úvod tasím jméno, které překvapilo i mně. Jediná indicie, z které bych snad mohl při velké fantazii odvodit vegetariánství Jiřího Schelingera, je jeho píseň o mražených jahodách... Možná je měl tak rád, že pro něj kromě nich nic jiného neexistovalo, masa nevyjímaje :-)
Ale teď vážně... O vegetariánství legendárního rockera, jehož život skončil předčasně a tragicky ve vodách Dunaje, toho dnes mnoho dohledat nelze. Většina pramenů však hovoří o tom, že toto rozhodnutí učinil někdy v době, kdy jeho hvězda prudce stoupala, přičemž současně našel zálibu i v cvičení jógy a různých duchovních záležitostech.
Jeho exmanželka Jitka pak v rozhovoru pro AHA říká:
"Často jsme se od sebe stěhovali. Jirka byl jeden čas vegetarián, což mi vadilo. Když jsme šli do zvěřinové restaurace, Jirka tam napichoval hrášek."
To údajně bylo i jednou z příčin rozvodu: "Ptali se nás, jaký máme důvod rozvodu, a Jiří řekl, že s ním nechci chodit do restaurace." - I ty chápavé manželky :-)) Ať už však byla Schelingerova motivace skoncovat s masem jakákoliv, jsem rád, že tak učinil a dnes ho mohu zařadit po bok dalších slavných jmen, kterých si vážím i tak, ale díky této skutečnosti ještě víc.

Robert Kodym


Jméno, u kterého jakákoli odlišnost oproti mainstreamovému stylu života, vegetariánství nevyjímaje, překvapí asi o dost méně, než u Jiřího Schelingera - přeci jenom Kodym byl vždycky více či méně výstřední typ, čímž samozřejmě neříkám, že by se na vegetariánství, potažmo na veganství mělo pohlížet jako na nějakou výstřednost - to bych byl sám proti sobě :-)
Frontman Wanastowých Vjecí a zakládající člen a kytarista legendární Lucie, je dnes již dlouholetým vegetariánem. Důvody k jeho rozhodnutí pomůže pochopit jeho krátký text: "O zvířátkách, lidech a smrti". Celý ho zde kopírovat nebudu, ačkoliv je opravdu krátký, takže kdo chcete, přečtěte si ho :-) Jen citace:
"Je mi opravdu líto, že málokdo z obyvatel naší země (a jí podobně civilizovaných) necítí přímou účast a zodpovědnost za kruté okamžiky smrti při mnohdy v důsledku technologie sadistickém způsobu popravy našich nevinných, krásných a harmonických spoluobyvatel této planety."

Paul McCartney


Byla by chyba, kdybych ve svém výčtu zapomněl na Sira Paula, baskytaristu té navždycky nejslavnější hudební skupiny všech dob, legendárních Beatles. Paul je vegetariánem a z jeho hlavy také pochází jeden z nejznámějších vege-citátů vůbec:
"Kdyby jatka měla stěny ze skla, každý by byl vegetarián."
Paul se také neváhal zapojit do kampaně mezinárodní organizace pro etické zacházení se zvířaty PETA pro podporu vegetariánství. Zde stručně přiblížil moment, kdy se rozhodl vzdát masa:
"Před mnoha lety, když jsem na udici navíjel tu ubohou rybu, zjistil jsem, že ji zabíjím, vše jen pro pomíjivé potěšení, které mi to přináší. A něco ve mně se scvaklo. Zjistil jsem, když jsem pozoroval, jak bojuje o dech, že její život je stejně důležitý pro ni, jako je ten můj pro mě."

Ringo Starr



A u členů Brouků ještě nějakou chvíli zůstaneme. Podle dostupných (ovšem velmi skromných) informací, je vegetariánem i Ringo Starr. O jeho konkrétních důvodech pro toto rozhodnutí se mi více najít nepodařilo - našel jsem jen zmínku o tom, že by to snad mělo být ze zdravotních důvodů a že dvakrát do roka toto poruší, ale nevím, jak moc jsou zdroje těchto informací relevantní. Nicméně i kdyby - pořád lepší dvakrát do roka, než pořád, že :-)

George Harrison


Bohužel už zesnulý, třetí člen Beatles. Údajně se vegetariánem stal jako vůbec první ze skupiny. Zdrojů pojednávajících o jeho bezmasém životním stylu taktéž mnoho nenajdeme, snad proto postačí citát z jednoho z jeho rozhovorů:
"Věřím ve vegetariánství, protože maso je jedna z nejhorších věcí, které můžete jíst."

Z této legendární Liverpoolské čtveřice nám už tedy zbývá pouze John Lennon. Ten se však jako jediný ze skupiny vegetariánem "na plný úvazek" nestal - s tou myšlenkou si prý v 60.letech vážně pohrával, ale nakonec se vždy vrátil k masu. Škoda, Johne - některé zdroje říkají, že vegetariánství/veganství může výrazně prodloužit život, možná bys to zpětně ocenil!

Bryan Adams


Ze všech zde uvedených jmen je mi Bryan Adams blízký asi nejméně, přesto cítím jako nutnost zde jeho jméno uvést. Bryan je vegan a v oblasti práv zvířat se angažuje poměrně aktivně. Stejně jako Paul McCartney podporuje PETA, se kterou se v poslední dekádě snažil například promluvit do duše fastfoodovému řetězci KFC - v otevřeném dopise Kanadskému řediteli této společnosti napsal:
"Píšu vám v naději, že budete otevřeni novým způsobům, jak zlepšit život a umírání drůbeže, která končí na pultech kanadských KFC, jde jen o to přizpůsobit se základním doporučením.... tak proč to neudělat?"

Na otázku, zda-li má nějaké životní motto, pak Bryan odpovídá:
"Mé heslo vždy bylo: Když milujete zvířata, nejezte je..."

Moby

Další interpret, kterého byste mohli zařadit mezi jasně definované "alternativce". Moby je, stejně jako Bryan Adams, veganem. Jeho asi nejvíce vypovídající citát je uveden už v obrázku, který jsem zde pro něj použil. Moby je ze všech dnes představených hudebníků ohledně svého veganství asi nejotevřenější a na internetu toho o tomto jeho rozhodnutí najdeme spousty. Nebudu tu proto vypisovat všechno a odkazuji Vás rovnou na článek z loňského roku: "Moby: Proč jsem veganem."
Článek je opravdu vynikající a inspirativní, pokud Vás tedy toto téma zajímá, vřele doporučuji k přečtení :-)


Muzikantů-veganů a vůbec celebrit nekonzumující maso, potažmo všechny živočišné produkty, je daleko více, než jsem zde uvedl, pokud se o toto téma aktivně nezajímáte, možná by Vás počet zainteresovaných jmen velmi, velmi překvapil, pro dnešek však skončím s Mobym a pokud se bude článek alespoň někomu líbit a já budu mít čas a chuť, pokračovat můžeme příště :-)

Plýtvání potravinami - supermarkety, pečivo a tak dále

16. prosince 2014 v 19:51 | T.P.
Je to jen výsek z mých nekonečných myšlenkových toků, o ekologii a plýtvání zdroji, potravinami atd. přemýšlím možná vůbec nejčastěji... Pro ty, koho toto téma zajímá, doporučuji hned tady na začátku shlédnout dokument "Z popelnice do lednice" plnej lidstvu ne zrovna lichotících faktů.

A teď moje samotná myšlenka -
Spousta lidí dnes tvrdí, jak bylo za totality lépe a tak dále. Nesouhlasím s nimi ani v nejmenším, ačkoliv sám jsem tuto dobu (bohudík) nezažil, ale jedna věc, která za komunismu (ne)fungovala a ke které by podle mě nebylo úplně od věci se vrátit, mě stejně napadá, protože je mnohem šetrnější (ačkoliv zásluhy komunistů na tom byly samozřejmě nulové, za jejich vlády se bezostyšně devastovalo prostředí jinými, daleko horšími způsoby) - jde mi o to, že dnes jsou lidé zvyklí mít čerstvé pečivo v marketech k dispozici od rána až do večera, bohužel následky jsou, alespoň pro mě, alarmující, neboť samozřejmě tolik pečiva je nemožné prodat a dle mého odhadu (podpořeného pozorováním mojí matky, která v supermarketu před nějakým časem pracovala), se vyhodí denně cca. 20-40% ze všeho pečiva, což je něco neskutečného!
Má myšlenka (možná spíš domněnka) je taková, že za minulého režimu bylo v obchodech pečivo prostě dostupné jen ráno a dopoledne, odpoledne už byly regály prázdné, protože se všechno vyprodalo. Jasně, že to neslo svoje nevýhody, dnes si tak pohodlně nakoupí i lidé pracující na směny a tak dále, ale na směny se pracovalo i tehdy a nemyslím si, že by zdejší občané měli nějak zvlášť velký problém se k pečivu dostat (že s ostatními potravinami to zrovna valné nebylo, je asi všem jasné)...
To že pečivo je jen dopoledne byl prostě fakt, se kterým se muselo počítat. Nevidím proto důvod, proč bychom si na to nemohli zvyknout znova... Jediným, ale o to hůř překonatelným, je naše současná vyžranost, to, jak jsme zvyklí na přetékající regály se stovkami druhů všeho, dostali jsme se z jednoho extrému do druhého - od problému sehnat potřebné suroviny a nedostatku těch základních k problému zbytečné nadprodukce, přesycenosti a přemnoženosti všeho... Dobré není ani jedno, ale jak to změnit, když většina lidí to vnímá jako samozřejmost, ne jako problém?

Další věc, možná o dost vtipnější (pro někoho, já to vnímám jako problém), která mě v marketech nevýslovně štve, je zbytečný balení všeho, u obslužnýho pultu ti vybraný produkt naváží, zabalí do igelitu, papíru a ještě do papírového sáčku, proboha proč? Nebo spousta druhů ovoce a zeleniny, které by v pohodě přežily bez jakéhokoli obalu, plác na to igelit! Kapitola sama o sobě jsou kombinovaný sáčky igelit/papír na pečivo... Opravdu musíme mít sáček kterej dobře vypadá (papír), ale skrz kterej na to ještě musíme vidět (igelit), za cenu toho, že je pak prakticky nerecyklovatelný? Nepostačí bohatě buď celopapírové, nebo igelitové sáčky?
Ještěže se alespoň přestaly rozdávat ty nejlevnější tašky k nákupu zdarma, věřím, že si spousta lidí teď raději vezme svou z domu, alespoň něco, navíc minimálně v Kauflandu a možná i v Albertu, teď nevím, je dělají z (prý) 100% rozložitelného materiálu, lepší něco než nic, ale co ty ostatní věci?

Taky je vám někdy tak ouzko, když se octnete v supermarketu?

Prosincový tok myšlenek - mám výčitky

2. prosince 2014 v 17:24
Občas mívám výčitky svědomí... Za něco, co jsem udělal nebo naopak neudělal v minulosti, vím že to už nevrátím a jediný co můžu dělat je se soustředit na to, abych stejný chyby neudělal znova, ale stejně se pravidelně vrací jako bumerang - že jsem se smál lidem za něco, za co nemohli, že jsem se za ně nepostavil, když se jim smáli nebo jim ubližovali druzí, že jsem někomu přál špatný věci, i když si to nezasloužil, že jsem dělal naschvály a nepomohl, když jsem mohl a pomoct měl... Jsou to většinou nějaký záblesky z dětství a snad není alibistický a je alespoň trochu objektivní, když řeknu, že jich moc nebylo, ale mrzí mě to, každou tu věc si nosím jako nějakou jizvu vevnitř,... Byl jsem hloupej, byly časy kdy jsem se bál být jiným než ostatní, chtěl jsem zapadnout, neměl sem dost morální síly na to postavit se zlu, i když jsem uvnitř dobře věděl, že to nic jinýho než zlo není.
Výčitky mám i kvůli současnosti, mám ve zvyku dělat si srandu ze všeho a ze všech, je to můj způsob vyrovnání se s realitou všedního dne i sám se sebou, něco díky čemu tady přežívám. Docela často se ale musím v duchu vracet k něčemu co jsem o někom řekl, jestli to, co mi v danou chvíli přišlo jako vtip, nemohlo onu osobu ranit, jestli jsem tentokrát nezašel příliš daleko...
Nevím jestli se tohohle někdy zbavím, protože mám ve zvyku obecně hodně přemejšlet o tom co dělám... Ale tak jako jsem odmítnul upřednostnit zvyky a chutě většiny před právem na život a stal jsem se vegetariánem, stejně tak se nechci bavit a volit jednodušší cesty na úkor utrpení a bolestných pocitů jiných.
Jen jsem chtěl říct, že jestli jednou budu mít svoje děti, seznámím je s poučkou, na kterou jsem si sice vymyslel sám, ale jíž bezmezně věřím -
"Snaha zapadnout mezi ty, kteří ti ani nejsou blízcí, tím že budeš dělat věci, které ve skutečnosti dělat nechceš, ti nikdy štěstí nepřinese."

Vegetariáni ve světě BMX

12. listopadu 2014 v 21:40 | T.P.
Jelikož jsem sám vegetariánem a zajímám se o vše s vege-lifestylem spojené, ale zároveň jsem také nadšený BMX jezdec-amatér, logicky přišel moment, kdy jsem se vydal zjistit, zda-li se v komunitě malých kol, hlavně mezi známějšími jmény, také dají najít nějací vegetariáni - a byl jsem velmi příjemně překvapen, jelikož jsem bez velkého pátrání hned objevil 3 týpky, kteří patří k těm absolutně nejznámějším.

Taj Mihelich, Kevin Porter, Sean Burns. Co mají společného? Kromě toho, že všichni by se dali bez jakékoli nadsázky zařadit mezi absolutní legendy BMX, jsou také všichni tři vegetariány (Kevin Porter dokonce veganem). Pojďme si je ve stručnosti představit jednoho po druhém:

Taj Mihelich
------------------


Taj byl dost možná nejuznávanějším jezdcem první dekády 21.století, jeho osobní vliv na to, jak je dnes BMX vnímáno, je obrovský a nesporný.
Vegetariánem se stal již ve svém, velmi komplikovaném, období dospívání, kdy často díky díky krutému chování otčíma trpěl hladem a úzkostmi. Své rozhodnutí popsal slovy:

Neměl jsem nikoho, s kým bych sdílel své problémy. Náš pes byl mým jediným přítelem. Cítil jsem spojení se zvířaty, myslel jsem si: "Pes je úžasnej-má mě rád a chce se se mnou potulovat, v čem je jiný než kráva nebo prase, nebo jiné zvíře, které jíme?"Nedokázal jsem ty dvě věci oddělit, a tak jsem nejedl maso. Můj otčím se mě snažil donutit, abych maso jedl, díky čemuž jsem si to s ním spojoval.


Taj už je dnes bohužel díky úrazu zad a následné neúspěšné operaci v BMXovém "důchodu", ale jeho ježdění a přístup k němu, zůstane inspirujícím pro tisíce riderů po celé planetě asi (a doufejme že) navždy.

Taj měl také téměř jistě nejznámější zvíře v BMX komunitě - psa jménem "Roscoe", po kterém pojmenoval svůj signature model bot (Etnies Roscoe), ale který měl také dost možná jako jediné zvíře už navěky věků, svůj samostatný profil v BMX videu, a to rovnou v legendárním Etnies Forward.


Tajovi posloužil také jako inspirace při jeho, poněkud bizardní, výzdobě kola:

Žádný strach, pes na všech skákacích záběrech byl samozřejmě plyšový (proto ty prostřihy).
Roscoe už bohužel není mezi námi, Tajovi už zbyl pouze druhý pes Monty (na fotce výše s oběma psisky), nicméně jeho stopa je pro BMX komunitu, stejně jako ta Tajova, nesmazatelná.


Kevin Porter
-------------------

Kevin Porter je, narozdíl od Taje, ještě stále aktivním jezdcem, ačkoliv nedávno ukončil svojí dlouholetou spolupráci s Flybikes (kde měl oblíbenou a velmi prodávanou signature sérii komponentů Tierra).

Kevin je znám a obdivován pro své všestranné a stylové technické ježdění v parku, na streetu i na dirtu a kromě toho různými "vlastními", mnohdy vtipnými vychytávkami, z jeho ježdění prostě čiší radost. Mimoto přinesl do BMX i notnou dávku inovativního přístupu, ať už zpopularizováním nízkého rámu, nebo duší "Cobra tube", při jejíž instalaci není třeba sundávat celé kolo, na jejímž vývoji se u Flybikes podílel.

Kevin je veganem. Co ho k tomu vedlo, komentuje nějak takto (můj hrubý překlad):

"Máma s tátou ze mě vychovali velmi soucitného člověka, vždycky jsem se cítil provinile za využívání cizího života pro doplnění vlastní energie."

Kevin dle vlastních slov přestal jíst maso také díky otřesným podmínkám, které zažil v jídelně na střední škole, kam docházel. Sám se však ještě necítí být 100% veganem, ačkoliv se stravuje na čistě rostlinné bázi. Veganství bere jako celek a zmiňuje, že například momentálně jezdí za firmu bot, která nemá v nabídce žádné veganské boty, ale už na nich s ním pracují (rozhovor ze kterého jsem čerpal pochází z roku 2013, v současné době už je situace už určitě jiná, ale bohužel detaily jsem nezjistil). Nicméně dokud jezdil ještě za značku bot DUffs, tam svůj signature veganský model bot měl, pojmenovaný, stejně jako jeho komponentová série u Flybikes, "Tierra".


Ještě uvedu, jaká obuv se považuje za veganskou: Boty při výrobě nesmějí přijít do styku s žádným materiálem živočišného původu. Bohužel dnes stále většina obuvních firem na drtivou většinu sortimentu živočišné materiály používá, byť třeba v menší míře než dříve.

Sean Burns
------------------

Jméno, které mě z těchto třech nejvíc překvapilo. Burns jako velká hvězda současného BMX, známá svým punkovým stylem ježdění i života. Vzhledem k místy drsné prezentaci jeho vlastní BMX značky Bone Deth bych Seanovo vegetariánství zrovna neočekával, ale jak vidno, opět se potvrzuje, že na první dojem dát nelze.
Sean také podporuje mezinárodní organizaci za ochranu práv zvířat PETA (Stejně jako Taj Mihelich).



Sean o svém vegetariánství (opět můj hrubý překlad):

"Jsem vegetarián asi od roku 2003. Předtím, už tak od devíti do čtrnácti, jsem naprosto nesnášel krev ze steaku na mým talíři. Úplně jsem ztratil chuť, chtěl jsem vzít maso a schovat ho pod talíř. Vždycky mě znechucovalo. Na střední jsem se vyhýbal školní jídelně a utratil peníze na sladkosti z bufáče. Pomalu, ale jistě jsem si uvědomil, že už nikdy víc nemůžu jíst žádný maso, kolem 18 - 19."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To je tak asi všechno :-) Už jsem se vyčerpal. Pokud někdo z těch, co to přečtou, ví o dalších vege riders, napište mi o nich do komentů, děkuji :-)

Omlouvám se, pokud některá z informací v článku není aktuální - některé zdroje, z kterých jsem čerpal, byly staršího data vydání, a překlady jsou přibližné.

Nakonec ještě doporučím pro BMX nadšence přečíst si český překlad rozhovoru s Tajem Mihelichem - odkaz na něj přhazuji úplně nakonec ve zdrojích, je na stránkách checktrails.



Zdroje:
http://www.peta2.com/heroes/sean-burns/
http://blog.nativefoods.com/nativefoods/2013/01/in-the-spotlight-kevin-porter.html
>> http://checktrails.com/archives/2533 << interview s Tajem

Fotky:
bmxunion.com
qbpbmx.com
xgames.espn.go.com
bmx.transworld.net

Zemanova rétorika v rozhlase? Nejapnost, ubohost a neomluvitelná ostuda!

4. listopadu 2014 v 1:12 | T.P.
Od začátku Zemanova funkčního období, vlastně od samotné jeho prezidentské kampaně, která přetékala špínou a lží (výčet lží z kampaně pro připomenutí a zpestření připojím na konec článku), jsem zděšen chováním a kroky této osoby, která kdysi dávno absolutně zapomněla dát svému egu nějaké hranice a nedokáže jakkoliv redukovat ať už svoje, většinou velmi plytké a ubohé, světonázory, tak třeba i svou spotřebu alkoholu a cigaret, v posledních dnech a po sledu událostí poslední doby už však můj pohár trpělivosti přetekl a cítím potřebu udělat to jediné, co je v mých možnostech - vyjádřit k tomuto svůj, dost možná ničím nezajímavý, názor tady na blogu.

První z pobuřujících událostí nedávné doby byla Zemanova oficiální návštěva Číny. Zde mě daleko více než Zemanův, jakkoli v politických kruzích nepřijatelný zpáteční let soukromým letadlem firmy PPF jednoho z nejvlivnějších českých podnikatelů Petra Kellnera, pobouřilo jeho vlezprdelectví (omlouvám se, jinak to nazvat neumím a i když Zemana později v tomto článku budu kritizovat za jeho výroky v rozhlase, myslím, že tato dvojí použití peprných výrazů se vzhledem k více než rozdílnému postavení a pozicím, které se Zemanem zastáváme, nedají srovnávat) představitelům tamního komunistického a nedemokratického režimu, kdy vydává něco tak do očí bijícího, jako je porušování lidských práv v Tibetu, za věc pomalu neexistující a prezentuje jako názor všech občanů naší země, že s čínskou okupací Tibetu a vším šokujícím, co se zde odehrává, souhlasí a nehodlají jít byť jediným slovíčkem proti tomu.

Událost druhá, udílení státních vyznamenání. Mimo chválihodného vyznamenání Nicholase Wintona, které je víc než zasloužené a mělo k němu dojít o dost dříve, se mezi jmény dalších oceněných ocitla naprostá fiaska. V médiích se mluvilo hlavně o rozporuplných zásluhách o dobro naší vlasti režisérů Renče a Sedláčka (myslím že je třeba si na rovinu přiznat, že zásluhy nemají žádné, pouze svojí, zřejmě nemalou měrou, dopomohli k osobnímu úspěchu Zemana), mně však přišlo daleko více šokující vyznamenání současného slovenského premiéra Roberta Fica a to ničím menším, než rovnou nejvyšším státním vyznamenáním, pro jistotu opakuji: !!! NEJVYŠŠÍM STÁTNÍM VYZNAMENÁNÍM !!!, Řádem Bílého lva, který mu byl udělen "za zvlášť vynikající zásluhy ve prospěch České republiky" - jaké jsou tyto zásluhy, dokáže z Ficových činů vydedukovat zřejmě jen sám Zeman. To, že byl stejným vyznamenáním jako Fico oceněn i Sir Nicolas, absurditu celé věci podtrhuje a hlavně to degraduje význam tohoto ocenění, který by měl být více než značný a dle mě by tak mělo být udělováno jen opravdu významným osobnostem, které budou mít pevné místo v našich dějinách, což při vší úctě - pokud se snad nepokusí o něco jako okupaci ČR - Fico mít nikdy nebude...

Událost třetí, nejčerstvější, která byla impulzem k napsání tohoto článku a které patří také jeho nadpis - v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán se Zeman prezentoval slovníkem, za jaký by se nemusel stydět ani dláždič čtvrté cenové.
S dosti velkým podivením jsem pak sledoval (a stále sleduji) diskuze pod články, statusy a další "shromaždiště" názorů, kde zjišťuji, že dosti velké skupině občanů takovéto chování u nejvyššího ústavního činitele nejen že nevadí, ale dokonce mu vyjadřují i svou podporu a souhlas s touto, u takto významného (nejvýznamnějšího!) představitele státu jinak absolutně nepřijatelnou, formou vedení hovoru! Osobně si myslím, že se většinou jedná o jeho voliče z prezidentské kampaně - přikládám to tomu, že moc z nich není schopno takové sebereflexe, aby si přiznali, že jimi zvolený kandidát při reprezentaci státu pravidelně selhává a působí nejedno fiasko a faux-pas, a tudíž se u nich jedná o v tomto případě přirozenou obranu ega, ovšem to jsem zde nijak rozebírat nechtěl; zaujaly mě především neustále se opakující odůvodnění, proč je Zeman v pohodě, a to přece proto, že "lepší než ten spící debil Schwarzenberg!"
K tomu mně napadají (minimálně) dvě poznámky;
1) Jak to mohou vědět?
Schwarzenberga neznají, většinou jsou to lidé, kteří uvěřili ubohé Zemanově předvolební propagandě založené na špinavých lžích... A že občas ve sněmovně, nyní jako řadový poslanec (pokud pomineme, že je předsedou opoziční a čím dál méně vlivné TOP09), v jeho věku a při sáhodlouhých nezajímavých projevech poslanců podřimuje a někdy mu není úplně dobře rozumět? Opravdu je vulgární alkoholik o tolik reprezentativnější? Slabomyslné omezení argumentů na tyto dva dokola se opakující, nedělají z osob upínajících se na ně nic jiného než omezence.
V zahraničí by se rozhodně prezentoval lépe, o tom není nejmenších pochyb, svědčily o tom už předchozí politické zkušenosti obou pánů před samotnou volbou prezidenta a nyní se to jen potvrzuje. Rozhodně by se K.S. neletěl do Číny klanět tamnímu komunismu, aby to pak mohl zdůvodnit obchodními účely, jako Zeman - obchody Škody s číňany v minulých letech ukazují, že podnikat se v číně dá i bez klanění se a souhlasů s tamním nedemokratickým režimem.

2) Je již téměř dva roky po po prezidentské volbě! Nechápu tedy, proč se stále vytahuje jako nějaká Zemanova omluva, že "lepší než Schwarzenberg". Dobrá tedy, dejme jim za pravdu - je lepší, jak ho to ale omlouvá v něčem natolik neomluvitelném, jako je sprška sprosťáren ve vysílání veřejnoprávní stanice rozhlasu? Takovéto chování je nepřípustné u jakéhokoliv prezidenta na světě, alespoň u demokraticky smýšlejících zemí. Zkuste si představit, co by se asi v USA strhlo, kdyby Obama někde v rozhlase či televizi šermoval "fuck-y" a shit-y" - byl by z toho neuvěřitelný skandál, který by ho zcela určitě připravil o nemalou řadu přínivců, koneckonců ani takový Putin se nikde, pokud vím, neprojevuje takto hrubě buransky. Znovu připomínám, prezident zastává funkci nejvyššího ústavního činitele, což znamá, že jsou na něj kladeny ty nejvyšší morální nároky. Nesrovnatelné s kýmkoliv jiným v této zemi (proto také absolutně neberu komentáře jako "podívejte se na sebe, sami mluvíte sprostě" - to nedává smysl, my nereprezentujeme naší zemi, nebo ano, ale rozhodně to není naším povoláním jako pana Zemana)!

Už se začínám docela vyčerpávat, tak tedy na konec přidám jednu vzpomínku z dětství... Do školy jsem začínal chodit za prezidenta Havla. A ačkoliv jsem jako špunt neměl ponětí kdo to vlastně je (kromě toho že dělá prezidenta), měl jsem k němu respekt a úctu. Z fotky ve třídě působil moudrým a laskavým dojmem a kdykoliv jsem ho slyšel mluvit v televizi, přestože jsem neměl ponětí, co těmi slovy vlastně myslí, působilo to na mně vznešeným a inteligentním dojmem. Nebylo těžké mu důvěřovat...
Oproti tomu si zkouším ve stejné pozici představit dnešní prvňáčky... Kam se podívají, mluví se o Zemanových skandálech. NEDEJ BOŽE, aby první vzpomínku na prezidenta měli právě v souvislosti s podobně chorými výlevy, jaké předvedl MZ v rozhlase. U žáčků s takovou zkušeností by bylo totiž více než pravděpodobné, že si k prezidentskému úřadu takto vytvoří despekt na zbytek života...

Obrázek zdroj: FB page "Ovary Miloše Zemana"

Nakonec ještě bonus v podobě připomenutí lží z kampaně, jak jsem slíbil na začátku (ze dne, kdy byly oznámeny výsledky druhého kola voleb):
-------------------------------------------------------------------------------
"Zeman řekl, že mu Bohdalová pláče do telefonu. Bohdalová to popřela.
Zeman řekl, že Posselt vyjádřil radost nad postupem Karla Schwarzenberga. Posselt to popřel.
Zeman řekl, že zprávu o Posseltovi má z Britských listů. Britské listy to popřely.
Zeman řekl, že vyhodil dva poradce kvůli kauze Olovo. Poradci to popírají, prý odešli sami.
Zeman řekl, že Karel nastavil na restituovaném zámku Čimelice vysoký nájem a donutil tak k odchodu Táňu Bílou. Ta to ale popřela.
Zeman řekl, že by se Smoljak obracel v hrobě za to, že Svěrák podporuje Karla. Rodina Smoljaka ale řekla, že Karel byl přítelem Smoljaka a nemá urážet mrtvé.
Zeman řekl, že Hanákovi jeho tým nenabízel peníze. Hanák to popírá a obrací se na policii.
Zeman a jeho tým řekl, že na rodiném zámku Karlovy manželky visí nacistické obrazy s hákovým křížem. Byl to kříž jeruzalémský a Hardegg rodině již 300 let nepatří.
Zeman řekl, že se od Šloufa odstřihnul a že si Šloufa nevezme jako poradce na hrad. Šlouf dorazil dnes do volebního štábu a řekl, že Zemanovi radil a sháněl pro něj podporu.

Ďábelští lidé s andělskou tváří? Na schizofreniky, prosím, nemyslete.

23. října 2014 v 2:18 | T.P.
Chystal jsem se dnes po delší době přidat kratší myšlenkový pochod zde na blog, tentokrát v souvislosti s článkem o schizofrenii v dnešních LN, který mě zaujal - věnoval se problému, který mě dlouhodobě zajímá a zájem byl samozřejmě znásoben (ačkoliv jsem se na celou věc snažil nahlížet bez předsudků a být co nejméně zasažen pohledem médií) kauzou z minulého týdne, kdy (údajná) schizofrenička zabila mladého studenta, to všechno v místě mého bydliště, ve Žďáře nad Sázavou. Jelikož na blog pravidelně nepřispívám, nesleduji ani témata týdne, nicméně rozhodl jsem se svůj zamýšlený příspěvek s aktuálním tématem, kterým jsou "Ďábelští lidé s andělskou tváří" propojit, jelikož mám tušení (ačkoliv nemusím mít a nejspíš také ani nemám pravdu), že toto téma se žďárskou tragédií úzce souvisí...

Tak tedy. V dnešních, vlastně už včerejších LN, vyšel (dle mně) velmi dobrý článek o schizofrenii a schizofrenicích, poukazující na skutečnost, že titulky spojující vraždu a schizofrenii opravdu nic dobrého nepřináší, jen probouzí v lidech sympatie k jednoduchým a nebezpečným řešením typu "je třeba izolovat nebezpečné schizofreniky a další psychicky nemocné od nás, ´zdravé společnosti´ ", které nepomohou nikomu, možná tak pomohou v šíření nesmyslných předsudků, že každý schizofrenik může představovat riziko pro společnost, ba dokonce je snad potenciálním vrahem - nejenže tato nemoc je velice variabilní, takže její příznaky a chování nemocných se mohou nacházet kdekoli na stupnici od drobných změn v chování až po těžké psychózy a neschopnost orientovat se v reálném světě, ale při předpokladu, že procento populace je tvořeno právě schizofreniky, bychom mezi sebou denně měli kolem deseti tisíc potenciálních vrahů - což je samozřejmě nesmysl.
Číst komentáře pod články, v nichž různí lidé požadovali pro zřejmě nemocnou a tak (ne vlastní vinou) svému okolí nebezpečnou pachatelku trest smrti a označovali ji všemi možnými urážkami, pro mě představovaly opravdu těžké čtení. Dokonce se mezi nimi dalo najít i pár skoro až xenofobních myšlenek, o "zbytečnosti existence těchto osob" a jejich "nulovému přínosu pro společnost". Ano, vražda tak brutálním způsobem, jako je ubodání, nutně v lidech vzbuzuje odpor k pachateli a nasvědčuje jeho chladnokrevnosti, ale v tomto případě je třeba mít na paměti, že jakkoliv brutální a tragický čin stál na (prozatímním) konci celého příběhu, ona pachatelka, pokud je skutečně takto vážně nemocná, za něj nenese odpovědnost - sama zřejmě není schopna rozeznat, že potřebuje medikamenty a nepřetržitou léčbu. Marně v tomto již velmi pokročilém času a svém současném stavu otupělosti způsobené mixem únavy a dalších faktorů hledám, k čemu bych tuto situaci přirovnal a nic vhodného mě nenapadá, ačkoliv později určitě napadne, přesto to zkusím,: přijde mi to jako (teoretický) případ, kdy vás v lese něco (ať už by to mělo být cokoliv - vrah a jeho oběť v osudné vteřině, atd. - dejte průchod své fantazii) smrtelně vyděsi, tak neskutečným způsobem, že v přetrvávajícím šoku a zároveň s právě probíhajícími důkazy přítomnosti pudu sebezáchovy ve vašem mozku, nejste schopen ničeho jiného, než útěku, nevnímáte, co je kolem, jen se snažíte útéct, někam daleko, pryč... Co čert nechce, do cesty se vám připlete lesní silnička s právě projíždějícím automobilem a řidiči nezbude nic jiného, než prudce strhnout řízení do kraje, čímž sice zachrání život vám, ale sám o něj vinou srážky s zde přítomným bukem přijde - mohl by vás snad někdo v takovémto, důkazy podloženém případu vinit z vraždy či snad přičinění na smrti onoho řidiče, když jste nebyl schopen ovlivnit své chování, jednoduše jste byl nepříčetný? NE, a to samé platí ve Žďárském případu (samozřejmě pokud se potvrdí dosavadní spekulace o diagnóze obviněné ženy).
"Kauza Žďár" tak nakonec nejspíš bude mít více obětí (rodina pachatelky, pachatelka samotná, která místo účinné léčby procházela dalšími traumaty, které ji nejspíše vyřadí zespolečnosti už nadosmrti), byť tou nejcennější, životem, zaplatil jen šestnáctiletý hoch, význam jehož statečného činu se předchozí řádky samozřejmě snížit nesnaží... chtěl jsem jenom říct, že nic není černobílé a shledat vinným toho kdo je první na ráně, byť nejzranitelnějšího, by mohlo být víc než nespravedlivé. Kdo je viníkem skutečným? Evidentně někdo v systému českého soudnictví a lékařství a jejich vzájemného propojení, těžko předjímat, zástupci jednotlivých institucí se snažili v době nejbouřlivějších debat ve dnech následujících po činu přehazovat si vinu jako horký brambor, ačkoliv oni sami si v tu chvíli těžko mohli být jisti, že právě u nich nedošlo k onomu osudovému pochybení.

Nenahlížejte proto, prosím, na schizofreniky s předsudky, nikdy nevíte, kdy budete mít psychický problém vy sami nebo někdo blízký ve vašem okolí.


T.

Pro zpestření zde vkládám trailer na dokumentární film "Otázky pana Lásky", který ukazuje svět jednoho schizofrenika zase z trochu jiné stránky, stránky místy vtipné, určitě však laskavé - rozhodně jej doporučuji ke shlédnutí.

Zákaz hazardu? Nesmysl

8. srpna 2014 v 0:51 | T.P.
Ahoj, jelikož se mi dnes nechce spát, nudím se a v hlavě mám zase pro sebe tolik typickej guláš z milionu myšlenek, rozhodl jsem se, že opět dodám kratší "článeček", pokud se tomu tak bude dát říkat.

Dnes o jednom velkém trendu posledních let, který rozjeli nejspíš hlavně aktivisté kolem Matěje Hollana, možná ještě někdo před ním, nikoho tak výrazného jsem však nezaznamenal. Boj za omezení, místy i úplný zákaz hazardu, se začal nepřímo dotýkat i mé osoby, ač jako nehráče, jelikož o něco podobného se nyní snaží skupina aktivistů v mém městě. Tito již vyvolali referendum o zákazu, bude se konat v termínu krajských a senátních voleb někdy na podzim, sám přesně nevím, kdy to bude.

Ono vlastně, "zákaz hazardu" je v tomto případě dost nepřesný termín - "hazard" se tu omezuje pouze na výherní automaty, jako by nic jiného do této rizikové kategorie nepatřilo. To je první záležitost, nad kterou se pozastavuji. Pokusím se zde v krátkosti vysvětlit, proč vnímám zákaz provozu výherních automatů jako zbytečný, nepřínosný a svobodu jedince omezující:

Kromě toho, že tímto zákazem dojde k popření možnosti svobodně v naší zemi podnikat, přijde také stát o nemalé peníze získané zdaněním provozu "beden" (dovedete si představit, o kolik by Česko přišlo v případě zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků?) - a tyto peníze z hazardu jdou, pokud se nepletu, většinou na "šlechetné" účely, hlavně na sport.

Nedávno jsem na toto téma vedl debatu u piva s kamarády, z nichž jeden přímo pracuje v podniku, kde se tyto přístroje nacházejí. Jeden argumentoval: "Co bys asi říkal, kdyby bylo na automatech závislé tvoje dítě?"
Nu,... co bych měl říkat, kdyby bylo závislé třeba na alkoholu, nebo na cigaretách? Měl bych je chtít zrušit, zakázat? Ne, jelikož zákaz nikdy nepředstavuje řešení. V takovémto případě by bylo spíše na místě zamyslet se nad tím, že jsem asi udělal chybu (a to dost podstatnou) v jeho výchově. Drogy, ať už ty tvrdé, nebo třeba marihuana, jsou u nás také zakázány, a položme si otázku - existuje díky tomuto méně feťáků, nebo huličů? Nemyslím si, spíš jsem si jist - nikoliv. Vždy je to jen o každém z nás, o našem svobodném rozhodnutí. Naopak nedostupnost podobných radovánek je mnohdy dělá ještě lákavějšími.

Druhý kamarád, ten z podniku provozující mimo jiné i výherní automaty, přišel s poměrně zajímavou myšlenkou - automaty již svojí přítomností svedou návštěvníky podniku (hospody), kteří přitom přišli třeba jenom na pivo, k tomu, aby k nim sedli a začali do nich sypat peníze. Nebudou automaty - nebude červíček "co kdyby" v hlavě štamgastů a nebudou zbytečně prohrané peníze.
K tomuto mám argument podobný jako k předchozí otázce. Tíhne každý člověk automaticky k nějaké neřesti, kterou má poblíž sebe, prostě snadno dostupnou? Proč většina republiky nekouří, nemá tendence si koupit krabičku a zapálit si, když cigarety jsou dostupné na každém rohu a kuřáků je také dostatek? Proč nemají tendenci si také šlehnout, když vidí nějakého feťáka? Ano, opět je to jen o jednotlivcích a jejich slabosti, za kterou jsou ovšem zodpovědní jen a jen oni sami. Takovýto člověk pak může jít kolem sázkové kanceláře a vsadit si prostě "jen tak", protože tam sázkovka je, stejně tak jako by si šel zahrát v hospodě jen díky přítomnosti automatů. Prostě těmto lidem zákaz nepomůže, jejich slabost je dožene jinde.

Chodím kolem heren odmalička a nikdy jsem necítil nutkavé cukání jít si "máčknout", stejně jako většina občanů tohoto státu. Menšina která s těmito myšlenkami bojuje tu samozřejmě je a vždycky bude, stejně jako je tu menšina, která tíhne k pravidelnému utápění se v alkoholu, menšina která si nedokáže odpustit cigarety nebo menšina, kterou lákají drogové experimenty. Takové tu ovšem budou vždy, zákazům navzdory.

Pokud se Vám moje argumenty zdají nedostatečné nebo článek celkově slabý, omluvte mě prosím, dopsal jsem ho lehce před jednou hodinnou ranní po odpolední směně v práci, případně mi napište svůj názor, budu jedině rád.

Kam dál